+ + +
NÁBOR AFFS>>> Uzavřeno :')

B L O G - N E N Í - A K T I V N Í .
Slouží pouze jako muzeum mých vzpomínek z dětských let :)
Omlouvám se za naivní obsah, ale nemám to srdce blog smazat
ani renovovat, takže veškerý obsah zůstává autentický.
Děkuji za pochopení.

Vaše Hay~

I cesta může být cíl

15. dubna 2014 v 20:59 | Hidatsenka
Po dloooouhé době povídka :) Je to spíš takové kouzlení z vody pro slohovku, psáno noc před termínem odevzdání, ale tak pořád se to počítá. Mělo to být na téma nadpisu, alias I cesta může být cíl, ale dejme tomu, že zadání je od toho, aby si jej člověk mírně upravil k nepoznání :'D
Původně jsem chtěla trochu popustit uzdu představivosti a pohrát si s yaoi tématikou. Než mi došlo, že náš češtinář je mladý slušný učitel a nutit ho číst moje yaoistické braky by bylo krajně barbarské :'DD Tak aspoň takhle to je. Přeji případné příjemné čtení :)

P.S. Poslední odstavec jsem byla donucena dopsat z morálních důvodů :'DD xDD



I cesta může být cíl - Spěch zdržuje

Už to bylo patnáct let. Patnáct nekonečně dlouhých roků od doby, co jsme se naposledy viděli. Když se naši rodiče rozvedli, a máma se odstěhovala s novým přítelem kamsi za moře, zůstalo mi po bráškovi jen pár vzpomínek, svazeček starých fotek z rodinného alba a telefonní číslo, které po pár měsících přestalo fungovat. Dopisy, které jsem den co den házel do schránky, nám pošťačka s litujícím výrazem tajně vracela pod rohožku. Vím - adresa "Máma, Amerika" asi nebyla moc přesná. Tehdy mi to ale nedošlo. Žádný dopis, žádné odpovědi. Ze dne na den, jakoby vám váš jediný přítel zmizel ze života.
Tak takhle nějak se přihodilo, že jsme se z nerozlučných dvojčat a kamarádů stali sobě cizími. A teď, když měl po tak dlouhé době (a pár telefonátech) přijet, jsem si nebyl tak docela jistý, zda bylo toto setkání dobrý nápad.
Toho večera dům mlčel. Ležel jsem rozvalený na posteli, světla zhasnutá, nedočkavě problikávaje mobilem a hlídajíc čas. Ručičky hodin se sešly na dvanácté, když se na schodech ozval šelest. Letadlo mělo na letišti přistát kolem deváté. Překulil jsem se na kraj postele a s nadějí v očích čekal. Čekal jsem, že lupne zámek, že vrznou dveře a on zadupe boty na rohožce, aby oprášil čerstvě napadaný prosincový sníh. Nic z toho se ale nestalo. Chodba se uklidnila, tiše se přibouchly dveře cizího bytu a můj pokoj opět provinile mlčel. Začínal jsem se smiřovat s tím, že ani dnes Miky nepřijede.
"No tak, Lukasi," oslovil jsem se nahlas, aniž bych si byl té samomluvy vědom. "Patnáct let. Patnáct let tu skřípáš zuby jen proto, abys teď zamkl dveře a šel pokojně spát? Na to zapomeň!" Roztěkaně jsem hmátl po ovladači a zapnul televizi. Bylo mi jedno, na jakém programu. Dokud jsem neusínal vsedě, svůj účel splnila. Vše bylo klidné a mě pomalu, ale jistě zmáhal spánek.
Už táhlo na jednu ráno, když na obrazovce naskočily zprávy. Moc jsem je nevnímal, měl jsem plno práce jen s tím, abych udržel oči otevřené. Ale víte, když se na něco těšíte celý den až do rána, jednoho to parádně unaví. Snad aspoň to mě omlouvalo.
"Nad pražskou Ruzyní se dnes v podvečer zřítilo dopravní letadlo přistávající z americké…" Vymrštil jsem se dopředu, jako by mě někdo polil kýblem ledové vody. "Dnes krátce po deváté hodině se nad pražským letištěm zřítilo plně obsazené letadlo na lince číslo 554. Letadlo se údajně chystalo k přistání, když se nekontrolovatelně zřítilo k zemi. Na ranveji se srazilo s dalším odstaveným letounem. Během katastrofy zemřelo více než šedesát lidí, dalších bezmála sedmdesát je těžce zraněno. Spekuluje se o…" V té chvíli mi zmrzla krev v žilách. Při slovech té reportérky, záběry hořících trosek letadla… Zmocnila se mě panika. Bylo to skutečně to letadlo, kterým měl Miky dneska přiletět z Ameriky. To proto se tak dlouho neobjevoval?
V záchvatu paniky jsem hrábl po mobilu. Třásly se mi prsty tak, že jsem jeho jméno dokázal v telefonním seznamu najít až na druhý pokus. Ještě to zelené tlačítko. Chvíle ticha. Místo bratrova hlasu se však ze sluchátka ozvalo pouze nepřítomné pípání. Volaný účastník není dostupný…
Bylo mi hrozně jako ještě nikdy. Co když byl mezi těmi, co nepřežili? Nebo bojuje někde o život a já tu jen sedím, běhalo mi hlavou. Musel jsem něco udělat. Musel jsem mít jistotu, ať to bylo jakkoli. Pesimističtější část mého já však měla jasnou představu, kterou jsem si odmítal přiznat.
Hodil jsem přes sebe kabát, popadl klíčky od auta, a aniž bych si vzpomněl na zamknutí bytu, vyběhl ven. Všechno bylo zahaleno tenkým popraškem sněhu. Avšak strach, který mi ochaboval každou nitku těla, nedovolil koukat jinam než na dveře, zámek, volant… a plyn.
Upřímně- z té jízdy si moc nepamatuji. Začalo hustě sněžit. Nebylo vidět dál než na pár metrů.
Vzpurně jsem setřel z očí slzy, přes které jsem viděl ještě míň. Už ale bylo pozdě. Před předním sklem se ve vteřině vyrýsoval temný obrys kmenu stromu a než jsem stačil auto stočit, zablesklo se, lesem se rozlehla rána a svět se zahalil do tmy.
Ve stejnou chvíli doma zazvonil telefon. Chvíli vyhrávala má oblíbená znělka, než utichl a následovalo jej cinknutí SMS-ky. A v ní krátký text: "Promiň, bráško, že se ozývám tak pozdě v noci. Rozbila se mi nabíječka k mobilu, věřil bys tomu? Každopádně se chci omluvit. To letadlo jsem nestihl, ale přijedu zítra brzo ráno, slibuju! No… Jen abys věděl. Tak můžeš jít klidně spát. Dobrou, Miky."
Kdybych ten mobil nenechal doma, možná bych tu zprávu přečetl. Možná bych se uklidnil a s šerednou vzpomínkou se vrátil domů, kde bychom se tomu s Mikym na druhý den vesele zasmáli. Ale co se stalo, stalo se.

A tak se to tak sehrálo, že naše první setkání po patnácti letech bylo nakonec přece jen v nemocnici. Ale upřímně jsem byl vděčný, že jsem tam ležel já z vlastní hlouposti a ne Miky z letecké havárie.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Norerian Norerian | 24. dubna 2014 v 21:13 | Reagovat

ahoj Haidy, vzpomínáš si? ^^"
totálně jsem zapomněla jak se jmenuje tvůj blog až jsem ho objevila o.O potřebuji tvoji pomoct a mám pro tebe návrh ... Nechceš kreslit virtuální svět ve virtuální škole s koňmi ? hodí se mi i lidi hledám kreslíře a grafiky, prtoože sama bych to nezvládla prosím ozvi se mi na email: horsemankadog@seznam.cz , nebo centrum-achat@email.cz (v případě plné schránky na tom prvním) .
Koukám, že pořád se zlepšuješ a byla by t pro mě čest, kdybys náš svět kreslila :3 =)).

2 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 1. června 2014 v 21:39 | Reagovat

Moc hezká povídka! :)
Nevím, jestli si mne ještě pamatuješ, ale náhodou jsem narazila na tvůj blog a zjistila, že jsi víceméně stále aktivní! Jen bych chtěla říct, že jsem tvůj blog vždycky měla moc ráda a hrozně tě obdivovala!
Doufám, že sem někdy ještě přidáš nějaký článek. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama